HumanPass: Zůstaňme lidmi

Nelze mne umlčet, nelze mne zranit.
Nelze mne svázat, nelze mne zabít.
Máš-li mne, jsem Tvá.
Navždy. Nesmrtelná.
Stačí mne najít.
– Myšlenka

Obsah

1. Výzvy pro lidstvo ve 21. století

Prudký rozvoj a všeobecná dostupnost moderních komunikačních technologií a vznik Sítě1 přináší do života společnosti nové, dříve neexistující možnosti, kterým zejména jsou:

  • Okamžitá komunikace a přenos dat, kdykoli, odkudkoli, kamkoli, v jakémkoli množství.
  • Sběr téměř jakýchkoli dat prostřednictvím zařízení s nejrůznějšími senzorickými, měřícími, detekčními schopnostmi.
  • Neomezené kapacity ukládání a zpracování dat, s možností dodatečného zpracování a vyhodnocování v kteroukoli pozdější dobu.

Na možnost okamžité komunikace, na e-maily, chaty, videokonference, sdílení zážitků v reálném čase na sociálních sítích, navigaci pomocí online map v telefonu za pomoci GPS, či platby kartou či "pomocí mobilu či chytrých hodinek" (přes NFC) jsme si — jakožto jednotlivci — zvykli velice rychle.

Korporace a v návaznosti na ně státní moc si zase velmi rychle osvojily možnost sběru a zpracování dat. O každém jednom z nás, o nás všech.

Neuvěřitelnou rychlostí dnes narůstá množstvím informací, které dříve byly naše — byly soukromé, anonymní, známé jen nám, či několika dalším lidem — a které jsou nyní jejich. Zaznamenány "systémem", mimo naši kontrolu, navždy. Korporace a státní moc tak získávají bezprecendentní moc nad jedincem.

V nedávné historii jsme malou chvilku směřovali k tomu, že by se základem formace státní a korporátní sféry skutečně mohl stát jedinec — skrze svobodu slova, názoru, víry, obchodu a pohybu.

Stávající směřování rozvoje informačních a komunikačních technologií však dnes sleduje opačný trend. Jedinci jsou čím dál více závislí na technologiích a službách, jimž svěřují, a mnohdy zcela dobrovolně, informace o veškerých svých aktivitách, názorech a myšlenkách.

Od té závislosti je jen krůček k životní nutnosti či dokonce státem dané občanské povinnosti. Již dnes začínají být mnozí nuceni — a mnohde již zcela bez jakékoli zástěrky — používat "služby" či "zařízení", jejichž hlavním cílem je sledování a klasifikace jejich individuální činnosti, interakce s ostatními, pohybu, aktuálního tělesného stavu, atd. Jsou podřizováni dohledu, kritériím a pravidlům, které jsou zcela mimo jejich kontrolu. Tu drží v rukách korporace a dnes postupně stále více i státní moc.

Takto nastavený "systém" pak jedince nutí k tomu, aby nejednal tak, jak on sám uznává za vhodné a správné, ale tak, jak mu určí pán služby, která se "neodmítá". Přestává chodit, kam nemá. Přestává nakupovat, co nemá. Přestává číst, co nemá. Cílem je, aby přestal myslet, jak nemá. Aby ztratil schopnost či vůbec potenciál myslet za sebe. Aby myslel podle jiných. Aby přestal být jedincem, individualitou — aby byl de-individualizován.

Zhasne-li v člověku jiskra individuality — svébytnosti — zhasne i jeho schopnost jednat lidsky, tzn. podle vlastního svědomí. Svědomí je výsadou pouze takové bytosti, která jedná ze sebe, tzn. je individualitou.

Klíčovou výzvou tohoto století proto pro člověka a lidstvo je nejen nepodlehnout odlidšťujícímu vlivu moderních technologií, ale především nedovolit vzniku společenského uspořádání, která odlidšťující uspořádání ustaví jako normu. K tomu je potřeba dvojí:

  • Uvědomit si principy pro zachování lidskosti v technologickém věku a ustavit je jako nová lidská práva.
  • Přijímání změn měnících podobu společenské smlouvy či vztah občana a státu podmínit všeobecným referendem.

V následujícím krátkém přehledu jsou uvedeny na tuto výzvu odpovídající principy — svobody a práva pro technologický věk. V této fázi se jedná o pracovní fázi, která ke určena především k uvědomění, diskusi a případné k následné revizi a doplnění.

Poznámka: Mezi právem a svobodou je rozdíl. Svoboda znamená možnost jednat a její naplnění je plně v kompetenci jedince ("jeho samého"). Právo znamená mít nárok na a jeho naplnění je v kompetenci společnosti či instituce ("těch ostatních"). V následujícím přehledu principů se oba tyto antagonistické principy potkávají v tom smyslu, že po společnosti žádají, aby si uvědomovala a dodržovala jisté zásady (ctila práva), které jedincům umožňují svobody nutné k pokračování lidské společnosti.

2. Sedmero principů zachování lidskosti — nutné svobody a práva

Novými principy, které by měly nabýt podoby základních lidských práv a svobod jsou následující:

  1. právo života bez digitálních technologií
    • právo života offline
    • právo komunikace s člověkem
    • právo hotovostní platby
  2. právo osobního prostoru
    • právo soukromí
    • právo anonymity
    • právo minulosti
  3. nedotknutelnost zdraví
    • právo zdravotní svéprávnosti
    • právo přirozené imunity
    • nepřípustnost omezování práv z důvodu potenciální nakažlivosti
  4. nepřípustnost neznámé, nelidské a nedosažitelné autority
    • právo odmítnout neznámou autoritu (skrytá, "expertní")
    • právo odmítnout nelidskou autoritu (strojová, korporátní, technologická)
    • právo odmítnout nedosažitelnou autoritu (bez odpovědnosti)
  5. nepřípustnost systému společenského kreditu
  6. referendum jako podmínka změn
  7. svoboda slova

2.1. Právo života bez digitálních technologií

Lidská existence nesmí být technologicky podmiňována.

S příchodem Sítě se mnohé aspekty života, především možnosti mezilidská komunikace a způsobů organizace, značně změnily — dala mezilidské komunikaci bezprecedentní rychlost, dosah a kapacity. Dnes můžeme komunikovat prakticky okamžitě, odkudkoli s kýmkoli, v jakémkoli "množství". Všechny tyto benefity Sítě jsou kvantitativní.

K tomu Síť přinesla možnost bezprecedentního sledování a sběru dat o jejích uživatelích, jež pak stále více centralizované platformy používají k jejich kontrole a k vlastním ziskům. A právě pro svou efektivitu, pro onen kvantitativní aspekt, se Síti "podařilo" bezprecedentně vstoupit do, stát se prostředníkem ve, vztahu mezi lidmi a kvalitativně jej změnit.

Ona kvalitativní změna je především o ztrátě. Ztrátě plnosti a hloubky mezilidské interakce, která neprobíhá přímo, ale ve velmi redukované podobě přes Síť — přes interface. Interface, česky rozhraní, je termín náležející k přenosu dat u strojů, nikoli ke komunikaci mezi lidskými bytostmi.

Důsledky této "redukce" můžeme dnes plně pozorovat na mladé generaci, — vyrůstající v době již všudypřítomné Sítě. Komunikace s vrstevníky přes interface, závislost na různých aplikacích, hrách a komunikátorech, kolaps reálného světa na "svět online" si vybírá svou daň. Je jí neschopnost soustředění, hlubšího myšlení, navazování sociálních kontaktů, nezájem o aktivity v reálném světě, myšlenková a duchovní negramotnost.

Nesmíme proto připustit, aby to, co by mělo — či alespoň mohlo — být činěno především bez Sítě se na ní stalo závislým. Zvláště pokud kvalitativní přínos pro naše životy je přinejlepším sporný, aspekt odlidštění mezilidských vztahů, nevyhnutelných bezpečnostních i zdrojových rizik je již dnes skutečným, prohlubujícím se problémem.

Možnosti, které Síť, nechť jsou pouze volitelnou výhodou a užitečným nástrojem. Je však nutné zamezit Síti stát se pro samotný život jeho nutnou podmínkou. Autorita státu nechť garantuje lidem možnost podílet se na životě společnosti bez Sítě.

Život bez sítě znamená především respekt následujících práv.

2.1.1. Právo života offline

Možnost života offline — bez Sítě — musí být zachována.

Pro vznik ani udržování biologického, společenského, ekonomického, kulturního a duchovního života nikdy nebylo, a ani dnes není, Sítě zapotřebí. Kvantitativní výhody nabízí jen za cenu redukce či eliminace kvalitativních aspektů života — jeho rozmanitosti, hloubky, substance — které se v Síti musí podrobit striktním, omezeným a abstraktním formám — zbavit života.

Proto k využívání občanských práv a svobod nesmí být člověk nucen či povinen používat jakékoli formy digitálních technologií či specifický software.

2.1.2. Právo komunikace s člověkem

Přímý mezilidský kontakt je nenahraditelný.

Lidé musí mít možnost realizovat mezilidské vztahy a kontakty v plnohodnotné formě, tzn. bez umělého, ne-lidského prostředníka, bez "interface".

Soukromé i státní instituce by měly nabízet možnost přímé komunikace. Každý by měl mít možnost vyřizovat vše potřebné skrze jednání s druhým člověkem. Není přípustné, aby jedinou formou komunikace byl stroj, automat či "umělá inteligence".

2.1.3. Právo hotovostní platby

Směna musí zůstat svrchovanou záležitostí dvou subjektů.

K nejhlubší podstatě směny — výměny zboží a služeb — patří, že jde o transakci bez prostředníka o výhradní záležitost dvou stran, dvou individuálních subjektů. Je projevem jejich vlastních vůlí, vzájemné důvěry, individuálních potřeb.

Snaha o zákaz či kontroly hotovostních transakcí (EET) jsou snahou vstoupit do směnného vztahu mezi dvěma lidskými bytostmi. Narušit přirozeně vyplývající vztah vsunutím třetího elementu, jehož smyslem je zaznamenávat, kontrolovat, dovolovat, zakazovat a trestat. Zároveň je vyjádřením apriorní nedůvěry ve svéprávnost a popřením a ekonomické svrchovanosti jednotlivců — samotné jejich schopnosti realizovat směnu "bez dozoru". V lidskost zachovávající společnosti je takový přístup k člověku neakceptovatelný.

Nadto řeší hotovost ještě dva zásadní problémy. Zaprvé umožňuje směnu v režimu offline — při výpadku Sítě. Zadruhé umožňuje rychlou pomoc, dar potřebným — lidem v nouzi, žebrákům, atd.

Hotovostní platby jsou, ihned po přímé směně (výměně produktů), nositelem principu svobodné možnosti směny mezi jednotlivci i důvěry státu v občana. Proto musí být v lidské společnosti jejich možnost nejen zachována, ale jako vždy dostupná možnost i požadována.

2.2. Právo osobního prostoru

Nutnou podmínkou vlastní individuality je osobní chráněný prostor.

Individualita člověka či skupiny je od nepaměti formována interakcí dvou sfér — ryze osobní a sdílené (veřejné), — které vymezují to, co je výhradní věcí člověka či skupiny a co již zasahuje i jeho či její okolí.2

Osobní sféra skýtá maximum svobody — je zde možné si myslet, studovat i jednat dle vlastní libosti, jak sami uznáme za vhodné. Sdílená sféra je místem, kde se vlastní myšlenky a především činy dotýkají ostatních.

Běh lidského života — proces zrání osobnosti jedince — je od přirozenosti plný pokusů, omylů, zkoušek, úspěchů i přešlapů, dobrých i zlých myšlenek, voleb a rozhodnutí, plný svébytných osobních tajemství, pochybování o autoritách, přípravě vizí a plánů. Zde, v chráněném prostoru osobní sféry se formuje skutečný základ individuality.

Dnešní technologický pokrok přináší situaci v němž Síť stále více proniká do osobní sféry a činí z ní sféru sdílenou — vůči okolní společnosti i vůči systému. Osobnímu prostoru, základu pro zrání individuality, dnes hrozí zánik.

Čelíme riziku, že generace narozená v 80. či 90. letech je dost možná poslední, která ještě vyrůstala v prostředí, jež umožňovalo zažít a díky tomu i chápat, význam pojmů jako je soukromí a anonymita, bez nelze osobní prostor vůbec vytvořit.3 Čelíme hrozbě zániku nejvýznamnějšího pilíře lidské individuality, aniž by si toho dotčené generace vůbec — vyrůstajíce dnes bez něj a v dobrovolné rezignaci na něj — vůbec povšimly.

Zmizí-li možnost pěstovat vlastní individualitu — zánikem osobního prostoru — bude ohrožen člověk, jakožto individuální bytost, tedy člověk sám.

Je proto nutné si maximálně uvědomovat a akcentovat potřebu práva na osobní, chráněný prostor. Toto obecné právo má několik konkrétních podob.

2.2.1. Právo soukromí

Soukromí je podmínkou existence osobního prostoru.

Soukromí je to, co z osobního prostoru dělá prostor bezpečný. Pocit bezpeční, záruka, že mé myšlenky a činy zůstávají v chráněné oblasti osobního prostoru, není možný v případě, že tento prostor není bez dozoru třetí strany.

Soukromí je dnes ohroženo jak na Síti, tak i mimo ni. Možnosti sledování veškeré našeho online i offline života jsou dnes obrovské:

  • databáze dat obsahující všechny námi hledané fráze jimiž třetí straně odkrýváme naše myšlenky, sny, strachy, politické, kulturní i sexuální zaměření;
  • naše komunikace — kontakty, hovory, zprávy — jsou zaznamenány, analyzovány, zpracovávány;
  • náš online pohyb je sledován servery;
  • náš offline pohyb je sledován kamerami a GPS;
  • naše nákupy kontroluje, aniž bychom si to přáli, třetí autorita, mnohdy ani ne státní;
  • sledují a "data" o nás hlásí mobilní aplikace, auta, televizory, knihy.

Systém, Síť o nás našich nejbližších ví věci, které neznáme ani my sami.

Začínáme si zvykat na život ve světě, v němž osobní prostor, tzn. skutečně "náš" prostor, přestává existovat. Svět s trvalým "dozorem" se ale pramálo liší od kárného zařízení, od věznice, byť se zdá být její režim — zatím — benevolentním.

Již mnozí dnes ví, že na některých platformách Sítě již není svobodná výměna myšlenek možná. Mnozí již dnes ví, že v některých případech nelze ani položit otázku či pokusit se o studium nějakého tématu, aniž by člověk neriskoval trestní postih — už jen tím, že zadá do vyhledávacího pole "nepovolenou frázi". Jak daleko jsme od bodu, kdy výsada "vlastního myšlení" bude — díky absolutní ztrátě soukromí — kriminalizována i v našich obývacích pokojích?

Soukromí je esenciální pro rozvoj individuality a patří proto mezi základní lidská práva. Na jakýkoli sběr osobních dat v činnostech běžného života a při používání digitálních technologií, by měl být člověk bezpodmínečně upozorněn s možností takovou "funkci" odmítnout — a to nikoli jen formálně, ale reálně. Přinejmenším musí zůstat legálním se takové praxi bránit (modifikací či instalací vlastního software, zásahy do hardware).

2.2.2. Právo anonymity

Anonymita je podmínkou svobodného sdíleného prostoru.

Právo anonymity znamená, že identita, lokalita a aktivita jedince je druhým odhalena pouze na základě její naprosté zjevnosti, již existující známosti, na základě jeho svobodné volby, či na základě vzájemné dohody (smlouva, faktura, atd.) a ne jinak.

Podobně, jako je soukromí klíčové pro možnost existence osobního prostoru a rozvoj individuality, je anonymita zásadním prvkem pro garanci svobodného sdíleného prostoru, jelikož umožňuje lidem pohyb a setkávání bez dozoru třetí stranou. Jakékoli — nedobrovolné — sledování jedince či jedinců je narušením tohoto práva, kdy informace o identitě a poloze — sledování, trasování, lokalizování — slouží třetím stranám k dohledu a moci nad jedincem.

Dohled jakéhokoli druhu je založen na vztahu nedůvěry a potlačuje autentické — individuální — jednání. Pokud je právo na soukromí elementárním pro pocit a stav bezpečí, je právo na anonymitu elementárním pro stav a pocit svobody.

Není svobodným sdílený prostor, v němž se s některými lidmi nebude jedinec stýkat a na některá místa nebude chodit, a to nikoli proto, že by to bylo proti jeho přesvědčení, ale prostě jen proto, že o tom bude někde záznam — protože tento jeho akt nebude anonymním, přestože by být z principu měl.

Na jakékoli sledování jedince v činnostech běžného života a při používání digitálních technologií, by měl být člověk bezpodmínečně upozorněn s možností takovou "funkci" odmítnout — nejen formálně, ale reálně. Přinejmenším musí zůstat legálním se takové praxi bránit (modifikací či instalací vlastního software, zásahy do hardware).

2.2.3. Právo minulosti

Právo na minulost zamezuje perzekuci jedince ve sdíleném prostoru.

Síť nezná pojem minulost. Pokud jsou data, jsou věčná, jsou navždy a dohledatelná ihned. Kapacita ukládání je prakticky neomezená. Síť nemá slábnoucí paměť, netrpí blednutím inkoustu, degradací papíru ani konečným zapomenutím složek s informacemi v zastrčených regálech sklepních archivů.

Síť, jejímž cílem a smyslem je kontrola jednotlivce, má paměť věčnou. Co je napsáno, namluveno, natočeno, zůstává archivováno s možností zpětného dohledání či analýzy. Kdykoli. Kýmkoli "s přístupem".

Člověk je na straně jedné výsledkem své vlastní minulosti — svých činů, názorů, postojů, myšlenek, kontaktů, emocí, atd. V přirozenosti běhu života bez Sítě měl člověk rozumnou možnost se od své minulosti oprostit — vzít si z ní potřebné, v tom dobrém i zlém slova smyslu, a prostě "jít dál", dle své přirozenosti a svých možností.

Existence Sítě skýtá možnost konfrontovat člověka s věcmi dávno minulými — kdykoli to bude potřeba. Nevhodná setkání, nevhodné názory, nevhodný pobyt kdesi… to vše má Síť k instantně k dispozici, pokud se ti, kteří mají "klíčky" rozhodnou někoho "pošpinit".

Společnost žijící se Sítí potřebuje pochopit, že lidé se vyvíjí, zrají a minulost nebývá často tak aktuální, jak se z materiálů na Sítí může zdát. Tento princip by měl být shrnut pod právem na minulost, jehož významem je, že vše minulé, jež není trestním činem, nesmí být v žádném aspektu života ospravedlněním pro perzekuci jedince.

2.3. Nedotknutelnost zdraví

Jedinec je svrchovaným a jediným arbitrem svého zdraví.

Tělesné a duševní zdraví jsou podmínkou plnohodnotné realizace člověka ve světě — rozvoji jeho plného lidského potenciálu. Odpovědnost za péči o zdraví tak musí být přenechána jednotlivci. Každý musí mít právo být odpovědným za své zdraví.

Omezíme-li či odebereme-li člověku, v celku či z části, odpovědnost za vlastní zdraví, přijímáme tím tezi, že on sám nemůže rozhodnout, co je pro něj dobré. Tuto pravomoc tím delegujeme na autority, jež mohou o jedinci rozhodovat i proti jeho vůli. Tato situace v sobě v vždy skrývá potenciál přerůst v přímý či nepřímý akt násilí vůči jednotlivci — přinutit jej jednat "v zájmu jeho zdraví" jak proti své vůli, tak v důsledku i proti svému zdraví.

Zvláště "koronavirová situace" byla exemplární demonstrací skutečnosti, že nejvíce poškozené zdraví si z ní odnesly společnosti (státy) implementující přístup, že lidem musí určit způsob "zdravého jednání", a paradoxně nejméně byly postiženy společnosti (státy) nechávající opatření — zodpovědnost — na lidech samotných.

2.3.1. Právo zdravotní svéprávnosti

Je nepřípustné omezovat člověku svrchovanost nad vlastním zdravím.

Zdraví je pro každého jednou z nejintimnějších i nejžádanějších věcí. V reakci na zločiny druhé světové války vyústily byl formulován Norimberský kodex a následná, mezinárodně přijímaná Úmluva o lidských právech biomedicíně. Tyto listiny zakládají právo na informovaný souhlas, tedy, že pro zdravotní zákrok je nezbytný souhlas lidské bytosti.

Zavádění povinných plošných "zdravotních" opatření, byť za účelem "ochrany veřejného zdraví", jsou ve vztahu k jednotlivci či části společnosti nátlakem k jednání proti vlastním zájmům a svědomí.

"Koronavirová situace" ukázala, že toto právo na informovaný souhlas i nadřazenost individuálního blaha obecnému4 je nutné rozšířit o zákaz jakéhokoli nátlaku či perzekuce při odmítnutí zdravotního úkonu či podřízení se konkrétní zdravotní praxi, pokud je člověk sám vyhodnocuje jako škodlivé či příčící se jeho svědomí.

Individuální svrchovanost je nezbytná v těchto oblastech:

  • Integrita těla — informovaný souhlas při zásahu do vlastního těla.
  • Osobní a rodinný život — zdraví v rodině je — vždy bylo — intimní záležitostí jejích členů.
  • Mezilidská smlouva — v případě existence "jakékoli hrozby" se lidé velmi rychle sami adaptují podle její skutečné závažnosti. Pokud je nemoci dělat neustálou reklamu, aby si jí lidé všimli, pak není závažná. Pokud je skutečně závažná, lidé velmi rychle sami zavedou "opatření", i bez jakýchkoli autorit.
  • V rozhodování o tom co je zdravé, zdraví prospěšné, a co nikoli, jakou formu léčby či terapie.

Nikdo by neměl být perzekvován za to, že se o své zdraví stará jiným způsobem, než za něj rozhodl někdo jiný.

2.3.2. Právo přirozené imunity a udržování zdraví přírodními prostředky

Každý má právo pěstovat a spoléhat na schopnosti vlastního těla a léčivé schopnosti přírody.

Paradigma inherentního zdraví chápe zdraví jako přirozený stav těla k jehož zajištění má tělo vlastní, samoléčebné síly — umí hojit zranění, bránit se infekcí skrze přirozenou imunitu. Rovněž příroda skýtá člověku dostatek prostředků k tomu, aby s jejich pomocí své zdraví udržoval či obnovoval. Vhodnou duševní a duchovní prací lze tělo (člověka) zbavit mnoha forem chronických zátěží a nemocí.

Dnes dominantní biotechnologické paradigma chápe člověka a zdraví jako "mechanismus", "stroj"​. Tento pohled legitimuje zásahy do přirozenosti těla s cílem "opravit" nedokonalé přírodní či Boží dílo. V dnešní době se biotechnologický sektor5 snaží toto zasahování převést do roviny mandatorní — jako individuální a společenskou povinnost. Sledujeme cílenou ideologickou i politickou snahu omezit či zcela zlikvidovat praxi a propagaci přirozených možností zachování zdraví vlastními prostředky.

Takový vývoj je lidsky nepřijatelný. Samoozdravné síly těla a metody přírodní, přirození a duchovní léčby musí mít stejné či vyšší uznání, jako dnes převažující metody a prostředky biotechnologické terapie.

Nikoli jen proto, že prostě fungují — jak empiricky zjišťuje čím dál více lidí, kteří v této dnes "alternativní" oblasti našli řešení svých problémů. Především proto, že biotechnologické terapie jsou dnes plně kontrolovány korporátní — nelidskou — autoritou s inherentním potenciálem ústit v nelidské a pokřivené formy "léčby". Konkrétně:

  • Činí člověka závislým na něčem, co je v principu nejen mimo jeho kontrolu, ale co, díky "obchodnímu tajemství", nemá právo ani znát.
  • Cílem léčby není uzdravit, ale trvale léčit.
  • Samotná účinnost — funkčnost — léčby bývá založena na "studiích", které provede výrobce sám. Metodologicky chybné až záměrně podvodné prokazování efektivity i bezpečnosti se v oblasti "velké farmacie" staly běžnou praxí.
  • Biotechnologické zásahy do těla mají téměř vždy, přes svůj možný specifický benefit, nežádoucí účinky holistického rázu. Úleva v jedné oblasti často způsobuje zdánlivě neznatelné zatížení mnoha dalších — a generuje potenciál jiných, akutních i chronických nemocí.

Praxe i propagace možností přirozeného a individuálního udržování zdraví musí být respektovaným principem a základním lidským právem.

2.3.3. Nepřípustnost omezování práv z důvodu potenciální nakažlivosti

Bez přirozené nakažlivosti nevznikne rezistence ani imunita. Eliminace rizika nákazy vede k nemocné a nelidské společnosti.

Budování silné imunity a rezistence proti běžným (obecně se vyskytujícím, zvláště pak respiračním) infekčním nemocem není možné bez kontaktu s patogenem. Přitom kontakt s oslabeným patogenem či jeho částí indukuje pouze částečnou či velmi slabou skutečnou imunitu.6

Přirozenou cestou k funkční imunitě proti běžným infekčním nemocem je kontakt s infekčními jedinci.

Přítomnost mírně symptomatických i případně asymptomatických infekčních jedinců není proto ve veřejném prostoru nežádoucí, ale naprosto nezbytná.

Jakékoli omezování lidských práv na základě domnívané či "detekované" potenciální infekčnosti, dle současné běžné praxe navíc často k tomu naprosto nezpůsobilými metodami, není chybou, ale aktem poškozování veřejného zdraví.

Případnou mandatorní izolaci "podezřelých z nákazy" je v tomto ohledu nutné chápat jako zločin proti lidskosti.7

2.4. Nepřípustnost neznámé, nelidské a nedosažitelné autority

Člověk má právo odmítnout nezodpovědnou autoritu.

Jednat zodpovědně znamená jednat v souladu se svědomím — jednat dle sebe správně, aneb své-právně. Skutečně odpovědné jednání předpokládá individuální povědomí o jeho správnosti.

Má-li se člověk považovat odpovědným za své jednání — tedy jednat dle svého či proti svému svědomí, bez ohledu k pohledu druhých či případnému "objektivnímu" principu, — pak musí:

  • Vědět proč tak jedná — chápat smysl a důsledky jednání.
  • Uznávat autoritu podle níž jedná — považovat ji za důvěryhodnou či oprávněnou.

Někomu k pocitu "zodpovědného" jednání stačí, pokud mu někdo "výše postavený" určí, "co má dělat". Samozřejmě, že ví, proč tak jedná — bylo mu to řečeno. Rovněž uznává autoritu — nadřízeného. Taková je odpovědnost otroka.

Většina lidských bytostí tento otrocký stav bytí přesahuje. Někteří jen málo, někteří značně. Čím je tento přesah větší, o to více se v nejširších možných souvislostech zajímají, co svým jednáním vnáší do světa. Autoritou jsou jim nikoli lidé, instituce či ideologie, ale nejvyšší principy.

Otázka proč je pro lidské bytosti jednajícím podle svědomí zásadní a nelze ji zodpovědět příkazem: "protože ti to nařizuji". Autoritou jim není nic menšího, než ono svědomí, které ctí principy nejvyšší — pravdu, správnost, spravedlnost.

Člověk by neměl být nucen jednat proti svému svědomí, neboť pak je nucen jednat nezodpovědně.

Přestože je tento obecný princip ve společnosti obtížně naplnitelný, lze jej z části postihnout, třemi konkrétními a vymezitelnými právy - právy na odmítnutí neznámé, nelidské a nedosažitelné autority.

2.4.1. Právo odmítnout neznámou autoritu

Neznámá autorita je neplatná.

Člověk musí být schopen chápat důvod a vztah ke konkrétnímu, přezkoumatelnému jevu. Platná autorita musí prokázat, že předmět autoritativního nařízení má smysl a je dostupný jako jev, tedy přímo vnímatelný člověkem — evidentní, empirický.

Platná autorita nemůže a nesmí:

  • Postrádat doloženost k člověkem vnímatelnému jevu.
  • Zakládat se jen na myšlenkových, teoretických, technologických či modelových konstruktech a tvrzení "osobností".
  • Zakládat se na neznámých, neveřejných či tajných informacích (tezích, procesech, algoritmech, atd.).

Příklady neplatných autorit, z nichž nesmí vyplývat člověku žádná povinnost, a na nichž nesmí být člověk činěn závislým, jsou:

  • Nedoložená tvrzení vlád, institucí, "expertů", a "osobností".
  • Výsledky vědeckých výzkumů a studií nezakládajících se přímo na lidské zkušenosti — člověkem vnímatelnému jevu — či jí přímo odporující (pouze technologicky, laboratorně měřitelné jevy či veličiny tuto podmínku nesplňují).
  • Veškeré produkty — specificky farmaceutika — chráněné "obchodním tajemstvím", tedy s neznámým obsahem.
  • Uzavřený (proprietární) software a hardware, zamezující uživateli znát a kontrolovat jeho funkci a tím i možnost dohlédnout následky jeho používání.

2.4.2. Právo odmítnout nelidskou autoritu

Nelidská autorita je neplatná.

Stroje — roboti či umělé "inteligence" — mohou mít senzory a algoritmy avšak nemají a nemohou disponovat vnímáním, natož vědomím.8 Pokud "umí jednat", pak na základě fixní množiny člověkem, vědomím nabyté bytosti, interpretovaných — daných — "vzorů". Stroje nemají intuici a nemají svědomí.

Je proto nepřípustné aby se jakýkoli stroj — mechanismus, algoritmus či "umělé vědomí" — stal arbitrem lidské mravnosti. Stroj se lidským stát nemůže, avšak člověk se na úroveň stroje adaptovat může a může dle něj i jednat — strojově, mechanicky, ne-lidsky.

Je nepřípustné, aby zákonodárná, výkonná a soudní (příp. ideologická a konceptuální) moc byly, byť jen částečně, svěřeny "do správy" strojům.9

2.4.3. Právo odmítnout nedosažitelnou autoritu

Nedosažitelná autorita je neplatná.

Každá autorita musí být prakticky dosažitelná mechanismem přezkumu — musí být k dispozici ve smyslu požadavků na informace, zdůvodnění a případně rozporování vlastních výnosech.

Výnosy autorit, které nejsou prakticky dosažitelné, nesmí být pro nikoho jakkoli závazné. To platí zejména pro:

  • globální instituce vydávající "doporučení";
  • nevládní (neziskové) organizace;
  • nadnárodní korporace;
  • jakýkoli subjekt, který je oproštěn od následků svého jednání, svých "doporučení" či požadavků.

Jinými slovy, autorita musí být prakticky a plně odpovědná za svá rozhodnutí — stejně, jako každý, ať se jimi řídí či nikoli, musí sám nést odpovědnost za toto své konání.

Jednosměrná autorita (ve stylu "drž hubu a krok") je pro lidskou společnost nepřípustná s zločinná.

2.5. Nepřípustnost systému společenského kreditu

Jakýkoli systém "povinného jednání" je zločinem proti lidskosti.

Jednání jedince ve svobodné společnosti je regulováno ústavou, sbírkou zákonů, případně vyhláškami. Platí, že vše, co není zakázáno, je dovoleno — je bez jakéhokoli hodnocení, bez rozdílu. Veškeré hodnocení je ponecháno individuálnímu svobodnému jedinci.

Systém sociálního kreditu je institutem povinného jednání, resp. povinně volitelného jednání. Do interakce mezi lidmi, do společnosti samotné, vstupuje systém s tím, že určí, které jednání je správné, a které správnější. Více správné jednání je oceněno, málo správné sankcionováno.

Systém sociálního kreditu tlačí jedince, aby nejednal tak, jak sám uzná za vhodné a správné — aby měl možnost v maximální míře jednat jako lidská bytost podle svého svědomí, — ale podle toho, jak mu určí cizí autorita. Jeho hlavním smyslem je potlačení, regulace a kolektivizace individuality. Člověk podle něj není suverénní bytostí, ale jednotkou davu. Je útokem na diverzitu, pluralitu a svobodu jedinců i společnosti. Je systémem odlidštění člověka.

Systém sociálního kreditu navíc není možný bez zásadního porušení práva osobního prostoru, jelikož jeho realizace spoléhá na prakticky kompletní a neustálé sledování veškeré aktivity jedince — bez respektu k jeho právu na soukromí, anonymitu a minulost.

Systém sociálního kreditu, a to v jakémkoli rozsahu či formě, je nepřípustným zločinem proti lidskosti.

2.6. Referendum jako podmínka změn

Kdo nese následky rozhodnutí, tomu musí patřit rozhodovací pravomoc.

V zastupitelské demokracii volí lidé své zástupce, kteří pak realizují ideje, kvůli nímž byli lidmi k jejich zastoupení voleni. Tento systém dnes zcela selhává. Zastupitelé se zcela běžně den po volbách zpronevěřují proklamovaným cílům a realizují politiku často zcela v rozporu k té, k níž mají od lidí pověření.

Společnost je proti své vůli nucena snášet následky rozhodnutí, která nemají společenský mandát. Takový stav je nepřípustný.

Řešením problému zastupitelské demokracie — chceme-li uchovat demokracii vůbec — je transformace na systém bez selhávajícího mezičlánku: přejít od demokracie zastupitelské k přímé, v níž hlavním nástrojem přijímání změn bude referendum.

Rolí politických stran a politiků nechť je formulace a legislativní příprava změn s následnou argumentací pro jednu či druhou stranu pro ověření mandátu v referendu.

Referendum by mělo sloužit:

  • jako podmínka změn kvalitativně ovlivňujících život společnosti;
  • jako podmínka přijímání mezinárodních smluv a závazků;
  • nástroj návrhu zákonů z pozice občanů;
  • nástroj rušení zákonů z pozice občanů;
  • nástroj odvolatelnosti politiků z pozice občanů;
  • prevence stavu, v němž je možnost společnosti korigovat nežádoucí procesy řízení redukována na pouze reflexivní, tzn. z hlediska řízení pasivní reakci na přijímanou legislativu (formou agitací, demonstrací, atd.).

Argumenty proti referendu jsou v zásadě dva.

První argument, že lidé nemohou rozhodovat o věcech, kterým nerozumí, je lichý, protože je právě úkolem politiků případnou složitost a odbornost představit ve srozumitelné a diskusi přístupné formě — a pak nechat lidi rozhodnout. Navíc máme země jako Švýcarsko, které nesmyslnost tohoto argumentu dokládají v praxi.

Druhý argument, že všeobecné a časté referendum je nerealizovatelné z praktického, kapacitního a nákladového hlediska, je dnes rovněž lichý. Dnešní technologický stav společnosti, včetně možností, která poskytuje Síť, proces referenda usnadňují až do roviny možnosti kontinuálního, neustálého a mnoho témat současně pokrývajícího všeobecného referenda.10

2.7. Svoboda slova

Omezení svobody slova je snahou o omezení myšlení a možností dobrat se pravdy.

Řeč je vyjádření směřované ostatním. Možnost svobodně se vyjádřit je naprosto nezbytná pro rozvoj jedince i společnosti. Svobodu slova jedinec potřebuje, aby mohl od ostatních získat zpětnou vazbu ke svým myšlenkám. Společnost ji potřebuje pro maximalizaci "kolektivního poznání" — aby mohla těžit z výměny co nejširšího pléna myšlenek.

Svoboda projevu znamená právo mýlit se, právo komunikovat nepravdu. Nejde jen o to, že v dnešní době sledujeme naprosté selhání věrohodnosti "oficiálních" (státních a korporátních) médií, jejichž informace a narativy se ukazují jako neslučitelné se skutečností — mylné či záměrně klamné — v řádech týdnů i dnů. Jde především o to, že svobodná výměna informací, teorií, hypotéz a názorů je jedinou cestou, jak nerezignovat na samotný princip hledání skutečnosti a pravdy. Pravdu nemusíme nutně (hned) mít, ale musíme mít možnost k ní hledat cestu.

Svoboda slova nesmí být omezována pro možnost šíření klamu. Musí být naopak absolutní právem, protože ona je maximem principu možnosti jeho odhalení.11

Svobodu slova omezují pouze ti, kteří nemají zájem na informačně svéprávné a sečtělé společnosti.

Svoboda slova znamená:

  • Právo na omyl. Je nepřípustné trestat či omezovat někoho za názor, myšlenku, otázku či pokus o zkoumání nějakého jevu. Každý by měl mít právo číst a diskutovat desinformace, konspirační teorie.
  • Právo někoho urazit. Myšlení samo je sledem "urážení sebe sama" při revizi předchozích postojů, pohledů, představ. Není prakticky možné, hovořit k většímu množství lidí, aniž by byl někdo uražen.
  • Absenci preferovaných názorů ve veřejnoprávních (státních) médiích.
  • Absenci cenzury ve veřejném prostoru a na sociálních platformách.

Svoboda slova neznamená:

  • Možnost pomlouvat druhé, tzn. záměrně škodit lživým slovem.

3. Odkazy

  • Jan Janský, Utopie umělé mysli, 2017. O iluzi možnosti konstrukce syntetického, strojového, "umělého" vědomí.
  • Emil Páleš, Permanentní referendum, Ariadnina niť, 2017.
  • William T. Still, The Money Masters #1, The Money Masters #2, dokument o historii peněz a finančnictví se základním vysvětlením, proč je společností spravovaná hotovost nelepším dosud známým peněžním systémem svobodné společnosti.
  • Adam Curtis, All Watched by Machines of Loving Grace, dokument o tom, jak IT technologie namísto osvobození člověka pokřivily vztah člověka ke skutečnosti a vyústily v nové formy nesvobody, 2011.
  • Eben Moglen, Freedom in the Cloud, přednáška na téma svobody na Síti, NYU, 2010.
  • Eben Moglen, Freedom of Thought Requires Free Media, přednáška na téma nezbytnosti svobody a absence sledování pro možnost zachování svobodného myšlení, re-publica, 2012.

Poznámky pod čarou:

1

Síť, k níž jsme všichni připojeni a v níž jsme všichni zároveň chyceni. Globální technologické propojení jednotlivců, lidstva. Jen jednu část této sítě tvoří to, čemu říkáme Internet.

2

Činnost skupinky jednotlivců spadá do sféry osobní ve vztahu ke zbytku společnosti, do sféry sdílené ve vztahu k jejím jednotlivým členům.

3

Pro výbornou referenci vizte přednášky Ebena Moglena v odkazech.

4

Článek 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně specificky uvádí, že "zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy".

5

Biotechnologickým sektorem je míněn komplex propagace a realizace veškerých prostředků umělé (syntetické) farmacie a vnějších i vnitřních zásahů do těla, které je vnímáno především "jako stroj" (chirurgické, onkologické zákroky, genové terapie, vakcinace, atd.).

6

Snad nejlepší ukázkou, že "vyvolávání imunitní odpovědi" parciálními částmi patogenu nefunguje jako ochrana před infekcí ani nemocí a naopak organismus celkově oslabuje, je (byla) fenomén tzv. "očkování" proti "nemoci COVID-19".

7

Ve veřejném prostoru si závažnost infekční nemoci společnost velmi rychle vyhodnotí sama. Pokud je hrozba skutečně vážná, lidé se odizolují dobrovolně, sami. V případě, že je nutné nemoci dělat mediální PR, aby si jí společnost vůbec všimla, pak není nutné proti ní kohokoli "chránit".

8

Pro nahlédnutí podstaty nemožnosti "umělého vědomí" vizte např. esej Utopie umělé mysli.

9

To platí též pro již praktikované strojové, algoritmické rozhodování o tom, co bude podléhat cenzuře a co nikoli.

10

Vizte koncept permanentního referenda. Dobře tento koncept představil Emil Páleš v pořadu Ariadnina niť.

11

Není možné, například, poučit se z důsledků klamné či nelidské ideologie, pokud nemáme plnou možnost ji studovat.

Autor: Jan Janský

Vytvořeno: 2022-02-27 Sun 23:15

Validate